Dne 9. května proběhlo na ČZU tradiční setkání absolventů, kteří promovali před pěti desetiletími. Jeden z nich, Ing. Karel Rais, se s námi podělil o své zážitky.
Tak trochu s dojetím se procházím prázdným přednáškovým sálem. Sedám si do nejvyššího patra a zavírám oči. Představuji si své spolužáky a za katedrou naše učitele. Chvíli se mi to daří, ale pak se vracím do reality. Každý život má svá pravidla hry a časové limity. Tak to prostě na světě funguje…
Jdu se zaregistrovat do menzy. Dostávám visačku se svým jménem a potkávám první spolužáky. Ale ještě jsem se nenabažil procházky po studentském městečku. Prohlížím si vysokou budovu Rektorátu, Technické fakulty a Studijní a informační centrum.
Ve stínu vysokých stromů, které za našich mladých let byly pouhými proutky, přicházím k místu mému srdci blízkému, studentským kolejím. Také se za tu dobu rozmnožily a mnohé z nich zkrásněly. Klepu na dveře jednoho z pokojů. Otevírá mi trojice zahraničních studentů. Dva jsou z Kazachstánu a jeden je Ukrajinec. Když je požádám o možnost vyfotografování místnosti, kterou obývají, se zřejmými rozpaky se snaží trochu poklidit. Snažím se je uklidnit slovy, že ani my jsme nebyli žádní „vzorňáci“. Ačkoliv, mezi námi, trochu by se polepšit mohli…
Místo fotbalového plácku, kde jsme ve svém volnu čutali do meruny, nacházím stadion s tartanovou dráhou a v jeho sousedství rozsáhlé sportovní centrum včetně bazénu a tenisových kurtů.
Přesně ve 14 hodin je v aule zahájena slavnostní Vědecká rada. Za zvuků fanfár přináší pedel univerzitní žezlo a již přicházejí jednotliví hodnostáři ČZU v čele s Jeho Magnificencí rektorem, následují Spectabilis a Honorabilis. Hlavním programem dnešní rady je slavnostní udělení titulů a ocenění těm, kteří se o ně zasloužili na základě výsledků své práce.
Tak trochu všechno to dění připomíná divadelní představení, ale je na co se dívat a co poslouchat. Marná sláva, ale mnozí přítomní cítí mrazení v zádech a myšlenkami se nepochybně vrací někam na konec 14. století, do období založení Univerzity Karlovy.
Po oficiálním programu dochází k hromadnému fotografování na schodech auly, doprovázenému tradičními zmatky. Jsem opravdu zvědavý na jeho výsledek. Paní fotografce, která akci organizuje bez použití megafonu, věru nezávidím. Z celkového počtu více než tří set absolventů tří fakult se nás dnes dostavilo 134.
Nu a následuje poslední bod programu, neformální setkání absolventů Vysoké školy zemědělské po padesáti letech s rektorem univerzity a děkany jednotlivých fakult ve velkém sále menzy. Po projevu pana rektora se koná krátká prezentace jednotlivých fakult a institutů, zakončená vystoupením Trubačského půlkruhu ČZU.
Zjišťujeme, že přítomní univerzitní hodnostáři jsou „v civilu“ velice příjemní lidé, nebrání se diskuzi na jakékoliv téma. Jeho Magnificence pan rektor se nechá na mé přání se mnou vyfotografovat a ještě udělá gesto, na které se nezapomíná. Úmyslně se postaví tak, abych byl po jeho pravé ruce. Myslím, že většina našich politiků by k němu měla chodit na kurzy slušného chování.
Závěrečný raut, na němž je mimo jiné podáváno pivo Jeník, vyrobené Technickou fakultou a víno odrůdy Rulandské šedé, vyrobené vinařským střediskem ČZU v Chloumku u Mělníka, je třešinkou na dortu. Neradi se loučíme s naší alma mater, představiteli akademické obce a kamarády. Naše studentská léta jsou dávno minulostí, ale jsem si jistý, že jsme je neprožili marně…
Ing. Karel Rais